OBECNÉ POJETÍ CANISTERAPIE

 OBECNÉ POJETÍ CANISTERAPIE  Dsc04961

V dnešní době, kdy jsou psi bráni, kromě jiného, jako módní doplněk nebo jako prostředek ke zbohatnutí, se stále více mluví o mnohem „ušlechtilejšímu poslání“ psů – o canisterapii.

Ať už si to přiznáme nebo ne, každý z nás občas trpí v běžném životě nedostatkem lásky, uznání a přátelského kontaktu. Dnešní doba s sebou přináší mnoho sociálních a psychologických problémů, narůstá počet civilizačních chorob, mnohé z nich jsou psychogenního původu. Vyžaduje stále nové znalosti, rychlost, spolehlivost a na „obyčejné lidské" porozumění mnoho času nezbývá.  A právě tyto vznikající pocity vnitřní osamělosti a vlastní nedostatečnosti ovlivňují naše jednání a vztah k druhým. Zklamání a pocity odstrčení často projevujeme např. nervozitou, netrpělivostí, agresivitou, únikem do nemoci apod.

Vy všichni, kdo jste jednou vpustili do svého života to úžasné zvíře – psa, dobře víte, kolik chvílí radosti a šťastné spokojenosti vám dokáže dát. Od štěněte, jak roste, jste si stále bližší, navzájem se sobě více podobáte. Už předem víte, co jeden či druhý udělá, panuje mezi vámi souhra a jasná pravidla. Jste jeden tým. 

Pes miluje bez výhrad a bez podmínek. Nerozlišuje nás do škatulek mladý a starý, krásný a ošklivý, přizpůsobí se našemu temperamentu a individuálním potřebám. Dokonce jakýmsi šestým smyslem rozpozná postižení člověka a chová se k němu ohleduplněji a starostlivěji. Navíc má pes stále dobrou náladu, vítá každou naši aktivitu a jeho optimismus je nakažlivý. Za odměnu požaduje jen velmi málo – krmení, trochu místa a venčení, při kterém se jeho majitel seznámí s jinými pejskaři. A člověk najednou není sám mezi lidmi.

Canisterapie je vlastně pomocná terapie, kde se využívá pozitivního působení psa, ke zlepšení zdravotního stavu klienta, klade důraz na řešení problémů psychologických, citových, socialně - intergračních  a na fyzické zdraví člověka.

 

 

Dsc05093 Dsc05073
Dsc05053

HISTORIE CANISTERAPIE

 

Pes je průvodcem člověka již po mnoho tisíciletí. První zmínky o vztahu člověka a psa máme z 12 tisíc let starého hrobu v Izraeli, kde byly nalezeny kosterní pozůstatky člověka držícího kolem krku svého věrného psího společníka. Ve starověkém Řecku se psů začalo používat k léčebným účelům a to tak, že se psi přikládali na nemocná místa pacientů. Tento způsob léčení se později ve středověku osvědčil v léčbě revmatismu a stal se velmi oblíbeným. 

V Homérově době lidé dokonce věřili tomu, že pokud slepého člověka olízne pes, navrátí mu tak jeho zrak. Tato víra se odráží ve francouzském přísloví "Jazyk psa slouží jako lék." Léčivá síla zvířat byla spojována s náboženskými představami a rituály.

V raném středověku se lidé ke psu chovají zcela jinak než v pozdním středověku, kdy roste moc katolické církve. V době, kdy vzkvétá vliv církve, začíná se ke psu měnit znatelně postoj. Jelikož jej církev spojuje s pohanstvím, byl pes, stejně jako mnoho dalších zvířat, prohlášen za tvora bez duše, který nebude nikdy přijat do nebe, stejně jako čarodějnice, vražednice, kacíři. První záznam o využití zvířat pro terapii pochází z belgického města Gheel z 9. století. Mentálně znevýhodněným lidem bylo dovoleno pečovat o domácí zvířata, jelikož se předpokládalo, že se u nich tak obnoví harmonie těla a duše.

Systematicky se začal vědecky zkoumat přínos psa pro člověka až v 60. letech minulého století. Za průkopníka v této oblasti je považován americký dětský psycholog a psychoterapeut Boris M. Levinson. Ten si během svých procházek se psem všiml, že o psa projevilo zájem emocionálně narušené dítě, se kterým se mu jinak obtížně spolupracovalo, jelikož na Levinsona příliš nereagovalo. Setkání se psem vtahovala chlapce do komunikace, později se stala cestou k chlapcovu uzdravení a vyřešení jeho problému. Levinsonova hypotéza je tedy taková, že zvířata nepředstavují způsob vyléčení, ale působí jako sociální katalyzátor, který sociální kontakt zahajuje a podněcuje.

Po první světové válce se započalo cíleně s výcvikem psů pro válečné invalidy a pes si tak pomalu zvykal na úkoly psa vodícího či záchranářského. V USA se následně začal pes užívat v dětské psychoterapii, postupem času se canisterapie stala velmi významnou součástí zooterapie - petterapie.

Canisterapie se začala v České republice rozvíjet až po roce 1989, kdy na trh začala pronikat odborná zahraniční literatura a jiné odborné materiály. V roce 1995 se Česká republika stala členem IAHAIO (organizace, která sdružuje asociace z celého světa zabývající se podporou soužití člověka a zvířete), prostřednictvím asociace AOVZ - Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům, jejímž předsedou byl profesor Zdeněk Matějček a místopředsedou Doc. MUDr. PhDr. Miloš Vojtěchovský, gerontopsychiatr, zabývající se problematikou interakcí mezi staršími lidmi a zvířaty. AOVZ je neziskovou organizací, která si dala do vínku šířit a prohlubovat povědomí veřejnosti o pozitivních vlivech soužití se zvířaty, především na děti, osamělé, starší a postižené lidi.

Velký přínos měla práce Dr. Zdenky Galajdové, která v roce 1996 založila Canisterapeutickou společnost a snažila se prosazovat od roku 1997 "Programy psích návštěv", jejichž metodiku přivezla Dr. Lacinová z Toronta. Odborná publikace z roku 1999 MUDr. Z. Galajdové je doposud jedinou, která v České republice byla na toto téma vydána.

Mezi další významná sdružení, která podporují využívání psů pro pomoc znevýhodněným lidem, připravují canisterapeutické týmy na kontakt s klienty a udělují certifikáty opravňující k provádění canisterapie, patří:

      Canisterapeutický svaz CANTES

      Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené

      Podané ruce - Společnost pro canisterapii a osobní asistenci

      Pomocné tlapky o.p.s.

      SVOPAP vzdělávací centrum s.r.o.

      Výcvikové canisterapeutické sdružení HAFÍK

      CANISTERAPIE - SEVER

V roce 2003 byla vytvořena Canisterapeutická asociace (CTA), která usiluje o status organizačního a odborného garantu jakékoliv canisterapeutické činnosti. Její členové se snaží o to, aby se dosáhlo jednotného a kvalifikovaného testovacího řádu pro canisterapeutické psy tak, aby byly srovnatelné a odborně zaštítěné.

METODY CANISTERAPIE

Terapie pomocí psů je podporou a ne nahrazením jiných forem terapie. V canisterapii využíváme mnohých možností. Odlišení metod AAA, AAT, AAE, AACR (níže uvedeny) udává velké rozdíly jak v provádění samotné terapie, tak v přínosech pro klienta.

AAA (Animal Assisted Activities) lze charakterizovat jako činnosti za účasti zvířat – přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností nebo zlepšení kvality života klienta. V tomto případě není plánován specifický léčebný cíl pro každou návštěvu. Tato metoda je poskytována v různých prostředích zaškolenými profesionály, odborníky nebo také dobrovolníkem se psem. Návštěva bývá spontánní a další se poté uskuteční dle potřeby. Výsledkem této terapie jsou osobní prožitky klienta a jejich subjektivní prožívání (např. radost, smích, pocity štěstí). Tuto metodu můžeme dále rozlišit na pasivní, kdy jde pouze o pasivní přítomnost psa, protože klient se o něj nestará, ale již jeho pouhá přítomnost působí efektivně na psychiku nebo na interaktivní typ AAA, který může být rezidentního nebo návštěvního typu. Rezidentní typ je takový, že zvíře je v instituci přítomno stále a pečují o něj klienti nebo personál. Návštěvní forma se odehrává vždy na stejném místě ve stejný čas po omezenou dobu.

AAT (Animal Assisted Therapy) je cílená intervence, je součástí plánovaného terapeutického procesu, který má za úkol podporu psychické, sociální, fyzické i kognitivní funkce. Tento přístup je nazýván terapií právě proto, že jej poskytuje výhradně odborník se speciálními dovednostmi a znalostmi. Terapie pomocí zvířat může probíhat individuálně nebo skupinově, záleží na potřebách klientů.

AAE (Animal Assisted Education) znamená v překladu „vzdělávání za pomoci zvířat“, „vzdělávací činnost“, „edukace“. Jde o přirozený nebo cílený kontakt člověka a zvířete zaměřený na rozšíření nebo zlepšení výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta.

AACR (Animal Assisted Crisis Response) označuje krizovou intervenci za pomoci zvířat. Tato metoda je vhodná pro člověka, který se ocitl v krizovém prostředí, zaměřený na odbourávání stresu a celkové zlepšení psychického nebo i fyzického stavu klienta. Náplň činnosti ovlivňuje momentální krizová situace. Hlavním cílem je stabilizace situace a podpora.

 

Využití canisterapie ve vědních oborech

Socioterapie – úprava vztahů (klient a personál), úprava skupinové dynamiky.

Psychologie – psychoterapie, uspokojování psychických potřeb člověka.

Pedagogika – hry, poznávání, rozvoj schopností, využití zvířete ve všech předmětech na ZŠ, ergoterapie, arteterapie, modelování, fotografování, pravolevá orientace, péče o psa  (vztahy k práci, povinnost, odpovědnost).

Speciální pedagogika – stimulace k verbálnímu projevu, nácvik výslovnosti, rozšíření slovní zásoby, usměrňování rychlostí řeči, vyšší paměťové schopnosti.

Fyzioterapie – procvičování jemné a hrubé motoriky, motivace pro realizaci jiné metody, motivace k pohybu.

Lékařství – snížení symptomů deprese, což vede k nižší spotřebě psychofarmak, autismus, epilepsie, fobie, terapeutické rekreace, sportovní disciplíny osob se zdravotním postižením.

 

VÝBĚR PSA PRO CANISTERAPII

Výběr psa je samozřejmě na samotném zprostředkovateli canisterapie. Nezaměřuje se pouze na vzhled psa, ale také je dobré znát rodiče štěněte a případně dřívější odchovy, a to hlavně po stránce povahových rysů. Člověk, který se rozhodne pořídit si psa, se musí rozhodnout, které plemeno je mu blízké a vhodné pro daný záměr a jeho podmínky. Nejzásadnějším kritériem je samozřejmě vyloučení psa nervózního, obranáře čili agresivního. Nelze však stanovit zcela jasně skupinu plemen, která jsou „nejvhodnější“. V minulosti byli upřednostňováni retrívři pro svou klidnou a vstřícnou povahu, ochotu a snadnou vychovatelnost. V dnešní době jsou však pro tyto účely využívány nejrůznější rasy velkého i malého vzrůstu, výjimkou nejsou ani bojová plemena psů i smíšené rasy.  Žádoucí vlastnosti, dobré fyzické i psychické dispozice, jsou dobře rozpoznatelné u štěňat již ve stáří 2-3 měsíců, což je nejvhodnější doba pro výběr psa k těmto účelům.

Správný terapeutický pes by tedy měl být především klidný a vyrovnaný, bez jakýchkoli předchozích špatných zkušeností s dětmi nebo dospělými. Musí být ovladatelný a trpělivý, čeká se, že unese velkou psychickou zátěž.

VÝCVIK PSA PRO TERAPEUTICKOU PRÁCI

Výchova i výcvik by měly probíhat s důsledností. Pes musí mít v psovodovi oporu, ale zároveň cítí nadřazenost svého pána. Dobře vedená výchova je záruka snadnějšího výcviku. Pes provádí požadované proto, aby pán měl radost a on byl odměněn. Pes musí být pevný v povaze.

Základem poslušnosti jsou tyto cviky:

1) zákaz nežádoucí činnosti

2) přivolání

3) aport

4) ovladatelnost psa na vodítku bez obratů na místě

5) sedni, lehni, vstaň

6) odložení psa na místě

Přímo výchova pro canisterapii je zaměřená na praktické výkony v terénu. Zde patří odolnost psa při setkání s cizími lidmi v cizím prostředí, seznámení se s různými druhy uniforem, návyk na různé pachy a hluky, teploty, uzavřené místnosti, setkávání s prostředky používané lidmi (hole, berle, invalidní vozík apod.) Dále se pes učí jezdit výtahem, chodit po různých schodech. Zachovat klid při práci personálu s bránícím a křičícím klientem, pády lidí vedle psa, běh člověka kolem psa, spontánní zájem o psa více osobami. Braní pamlsků z dlaně, špetky a zavřené pěsti. Chování psa v dopravním ruchu.  Velice důležité je, aby pes vydržel i případnou bolest, kterou mu klient způsobí. Psovod však musí dávat pozor, aby štěněti nebylo ublíženo, a to jak ze strany lidí, tak také jiným psem, neboť tyto zážitky by ho mohly negativně ovlivnit.

Přestože je ideální výchova psa pro canisterapii od štěněte, je možné zařadit do programu canisterapie také psa dospělého, který do té doby o svém poslání nic netušil. Musí mít však velmi dobře zvládnuté poslušnostní návyky a vhodnou a vyrovnanou povahu. Canisterapie není ani tak o výcviku psa, jako o jeho povaze a výchově.

 

POŽADAVKY A POVINNOSTI KLADENÉ NA PSOVODA

Psovodem se označuje osoba, která vede při canisterapii svého psa. Psovod by měl mít základní znalosti z pedagogiky, psychologie, sociologie a dalších vědních oborů. Rovněž jeho povaha by měla nést rysy morálního profilu, sociálního cítění. Canisterapeutický tým je tak propojen, že se povahová silueta psovoda odráží v jednání psa. Psovod vstupuje do interakce s personálem a samozřejmě také s klienty. Na jeho vyrovnanosti, klidu a chování velmi záleží, neboť pes, jak je známo, je schopen rozpoznat i velice malé změny v chování psovoda, sílu a intonaci hlasu, postavení těla psovoda, mimiku obličeje a případně předmět v ruce psovoda (proutek, vodítko). Základním požadavkem na psovoda je, aby byl člověkem, měl kladný vztah ke klientům a svému psu byl pánem a ochráncem. Psovod ručí za psa a jeho výkony, ale ne za klienty. Zde musí být psovod důsledný. Nejlepší je přátelská domluva jak výkon provádět, a to za účasti celého týmu. Psovod by se měl účastnit canisterapeutických školení, srazů a sám se ještě snažit sebevzdělávat z nejrůznějších zdrojů.

 

PARTNERSTVÍ PSOVODA A PSA

Psovod a pes tvoří společně základní pracovní dvojici. Důležitá je klidná a vyrovnaná povaha psovoda, jež zodpovídá za přípravu psa pro canisterapii, ale také za celý její průběh. Na psovodovi je, aby dokázal odhadnout, kdy je pes unavený. Zodpovídá za jeho zdravotní stav a hygienu. Aktuální zdravotní stav je na posouzení samotného psovoda, který spolupracuje s odborným lékařem – veterinářem. Pravidelné očkování a odčervování je důležité pro zdraví psa, ale také klienta. Před samotným příchodem ke klientovi je důležitá hygiena tzn. vykoupání psa, vykartáčování, očištění tlapek.  Canisterapie je velmi psychicky i fyzicky náročná bez ohledu na to, zda provádíme terapii individuální nebo skupinovou, proto pes potřebuje dostatek odpočinku a odreagování. Je důležité, aby nedošlo k přetížení psa. Pes by měl mít pouze jednoho stálého pána, se kterým se navzájem dobře znají. Jeho domácí prostředí by mělo být přátelské a s jasnými a vyrovnanými vztahy, oboustrannou důvěrou.

 

CANISTERAPEUTICKÉ ZKOUŠKY

Canisterapie není "další disciplínou kynologie", je tu hlavně pro klienty a od toho se odvíjí celý smysl a průběh zkoušek. Smyslem zkoušek není rozšiřovat škálu vyznamenání pro chovné psy, ale připravit dobrovolníky a jejich čtyřnohé pomocníky na pomoc lidem, kteří to potřebují. 

Cílů je hned několik a na všechny tyto aspekty se hledí po celou dobu kurzu a zkoušek, nejen při zkoušce samotné:

      identifikovat a vyřadit psy, kteří nejeví zájem o kontakt s lidmi

      identifikovat a vyřadit psy, kteří projevují agresivitu, což představuje základní stupeň ochrany klientů

      identifikovat a vyřadit psovody, kteří se nevhodně chovají ke svým psům, což představuje základní ochranu welfare psů

      identifikovat a vyřadit psy, kteří neodpovídají svou zralostí nebo zdravotním stavem

Při zkouškách se ani tak nehodnotí "zda" pes provede daný úkon (jedná se o povely běžné poslušnosti, takže předpokládáme, že jej provede), ale hlavně "jak" ho provede. Principem zkoušky je "projít kolečko" relativně běžných úkolů, doplněných o některé úkoly simulující běžné situace v zařízení. Celý průběh je sledován, zejm. jak pes na svého páníčka reaguje, jestli pracuje s láskou a radostí, protože jedině tak může lásku a radost dál předávat.

Zkoušky jsou stanoveny podle zvláštního zkušebního řádu, během něhož se zjistí, zda je dostatečně klidný a vyrovnaný, a práce s lidmi je mu blízká. Zkušební řády jednotlivých společností, jež se zabývají canisterapií, nejsou totožné, ale liší se jen velmi málo, jelikož mají společný cíl. Sestavují je členové zkušební komise a po jejich schválení představenstvem je platnost zkušebních řádů podmíněna stvrzením Ministerstva vnitra České republiky.

Zkoušky mají kvalifikovat jednotlivé psy a psovody z hlediska účelu jejich použití v canisterapii. Vykonaná zkouška je podkladem pro praktické využití. Způsobilost pro tuto práci je vázána dalšími znalostmi psovoda, např. doplňujícími kursy, školeními, semináři a praktickými ukázkami canisterapie. Zkoušky canisterapeutických psů se mohou konat v průběhu celého roku. Pokud nemůže být zaručena bezpečnost osob a zvířat, musí být konání zkoušek odloženo. Ke zkouškám mohou nastoupit psi bez ohledu na velikost, plemeno nebo průkaz původu. Nemocní psi a háravé feny se ke zkouškám nepřipouštějí a nesmějí se přivádět do prostorů zkoušek.

Jeden psovod se může zúčastnit zkoušek v jeden den s více psi. Jeden pes může absolvovat zkoušky s více psovody také ve stejný den, ale s časovým odstupem. Při zkoušce se mohou používat krátké zvukové povely, které lze spojit s oslovením psa jménem. Tato kombinace platí jako jeden zvukový povel. Pes, který neuspěl ve zkoušce, může ji opakovat v nejbližším možném termínu následující zkoušky. Rozhodčí je oprávněn ukončit práci psa, pokud je zřejmé, že je mimo vliv svého psovoda, je zřetelná jeho nedostatečná připravenost nebo pes není schopen požadované podmínky splnit.

Před zahájením zkoušek je povinnost předložit rozhodčímu nebo jeho asistentovi očkovací průkaz psa a potvrzení od veterinárního lékaře o zdravotním stavu psa. Toto potvrzení nesmí být starší 3 dnů. Při nepředložení těchto dokladů bude pes i psovod ze zkoušek vyřazen a zkoušky mohou být absolvovány v nejbližším možném termínu. Věková hranice psa je 1 rok a nejnižší věková hranice pro psovoda je 18 let.

Každý psovod je povinen dokončit všechny zkoušky, i když v některé nedosáhl minimálního počtu bodů. Zkouška je ukončena vyhlášením výsledků, zapsáním výsledků do protokolu o zkouškách, vyplněním Certifikátu o absolvování zkoušky – ten má platnost zpravidla dva roky, a předáním psovodovi.

 

Způsob výběru dětí vhodných k začlenění do canisterapeutického procesu v DD a šj havířov

Výběr provádí speciálně vyškolený odborník (vedoucí canis týmu) na základě podrobných znalostí spisových materiálů dětí i jejich individuálních zvláštností. Hraniční a složitější případy jsou konzultovány s pedopsychiatrem, popřípadě psychologem.

Canisterapie je praktikována dle aktuální potřeby dětí a v souladu s vnitřním řádem dětského domova. Délka trvání canisterapie je dána max. 45 – 60 minutami dle atmosféry v zařízení a potřeby odpočinku canisterapeuta. V průběhu dne je možné praktikovat maximálně dvě canisterapeutické aktivity, přičemž je třeba dbát na duševní hygienu canisterapeuta – dostatek odpočinku i pohybových aktivit.